Je krásné mít sny a velké cíle. Dávají nám pocit směřování, oživují nás, podporují proudění energie, napomáhají ukotvit nejlepší verzi sebe sama a svého života. 

A někdy… někdy jsou také zdrojem stresu a paralýzy. To když se jimi necháme zahltit. Podlehneme nedůvěře ve vlastní schopnosti, strachu z velkých kroků a hlavně tlaku. Tlaku, že musíme být rozhodní, vždy vědět, co je správně, pokořit každou překážku hned a přímo, postupovat rychle a efektivně, pálit mosty, odhazovat nepotřebné, obětovat (tady si dosaďte cokoli dle libosti) vyššímu cíli. Nebo neobětovat nic, protože máme nárok mít vše. 

Spousta z nás má někde hluboko v sobě obtisknutou kolektivní představu o archetypu hrdiny, který přes překážky míří ke hvězdám, a teprve po zdolání všech příkoří a vypití svého kalichu hořkosti si zaslouží uznání, slávu a bohatství (nebo ruku princezny a půl království, ono to vyjde nastejno). A to jsme v jednodušší variantě, kdy je hrdina muž. Jak si představujeme hrdinku – ženu, by bylo na samostatné povídání.

Díky zakořeněnému přesvědčení, jak vypadá úspěch, nám jsou potom malé kroky nějak… málo. Plynutí životem a cestu nejmenšího odporu hodnotíme jako slabost nebo oportunismus. Nedosáhneme-li svých cílů dle parametrů, jaké jsme si definovali, a v termínech, které jsme si stanovili, vidíme v tom známku vlastního selhání. Můžeme tento přístup okořenit i syndromem podvodníka nebo naopak přesvědčením, že vše je pouze a jedině naše zásluha (nebo vina, záleží na nás). Míst, kam takto dojdeme, je dost, ale žádné nevypadá dvakrát lákavě.

Začarovaný kruh?

Naštěstí ne. Chce to trochu zpomalit a odhodlat se, ale vystoupit z kolečka lpění a tlaku na dosahování cílů můžeme. Podporou budiž jeden z pěti pilířů prožívání Ikigai, začít s málem. Ve své podstatě je velmi jednoduchý jako všechny krásné věci na světě.

Je o přesměrování pozornosti. Zkusme si položit pár otázek, na které se obvykle sami sebe (a koneckonců ani ostatních) neptáme:

• Kde cítím, že jsem správně? 
• Co si užívám a dodává mi to energii? 
• Na co chci zareagovat a co chci nechat jít? 
• Co mě volá a přitahuje, protože je to se mnou v souladu? 
• Jakých drobností, které mi život nabízí, si vážím?

První minikrok (i ten se počítá – začínáme s málem, nezapomeňte) na cestě k osobnímu štěstí a splněným snům je ten, že si těchto maličkostí všimneme a směřujeme k nim své myšlenky. Pomalu a polehoučku si jich do života pustíme více. A je na nás:

• nebrat je jako samozřejmost, ale s láskou si je užít,
• nezlobit se, že nechodí přesně podle našeho plánu, ale nechat se jimi okouzlit,
• nepřemýšlet, zda by někde nebylo něco lepšího, ale dovolit jim, aby náš život činily životem,

a nechat je, aby nás vedly přesně tam, kde máme být. V době, kdy tam máme být.

Cesta za snem

Vize, sny nebo cíle (které slovo s vámi ladí, je otázkou životního přístupu) jsou severkou. Střelkou na kompasu, díky které poznáme, zda jsme na správné cestě, a udržíme směr. Vědomě. Ale malé kroky, impulsy k popoběhnutí, náhodné kolemjdoucí, odbočky, poryvy větru, které nám seberou klobouk, zastávky na cestě k ohlédnutí zpět a vydýchání se, ty už nechme životu. S důvěrou.

Napsala: Helena Hůrková