Ohnou se, ale nezlomí. Tak popisovala děti, u kterých resilienci pozorovala, Emmy Werner. Pojem resilience přenesla do psychologie z fyziky, kde označuje vlastnost těles, které se vrátí do původního tvaru poté, co je zdeformujeme – stlačíme či ohneme. 

Ve vědách o člověku je tak metaforou. A pro ty mám slabost. Kromě současně přítomných kvalit pevnosti a pružnosti naznačuje i to, že existuje určitý bod, po kterém je návrat těžký, ne-li nemožný. Chvíle, kdy se zlomíme. Pro Emmy Werner představovala duševní nemoc či sebedestruktivní chování. 

Resilience se dnes používá napříč obory. Zdaleka nezůstala na úrovni jedince. Hledáme, jak můžeme podpořit resilienci komunit, měst, společností. Narazíme na ni v ekologii i v ekonomii. Kdybychom hledali jednu definici, kterou lze použít napříč obory, byla by to ta, že se jedná o kapacitu systému nebo jedince odpovídat na změny a zachovat si přitom svou identitu. 

Reagovat na to, co se děje okolo nás, a přitom neztratit sebe. Přemýšlíme nad ní a usilujeme ji pojmově ukotvit, a přitom ji každý den můžeme pozorovat v přírodě kolem nás. Stačí, aby zafoukal vítr, a vidíme, jak se stébla sklání ze strany na stranu, aniž by přestala být stébly a ztratila své kořeny. 

Představuje pro mě základní životní pohyb či sílu. Když si přeju ji přiblížit, přirovnávám ji ke studně či studánce. Není jedním stavem, je kapacitou. Neustále se proměňuje. Chvíli je v ní více vody a chvíli méně. Je neustálým dialogem mezi uvnitř a vně.

Co tvoří resilienci?

Názorů i teorií je celá řada, každá akcentuje a vyzdvihuje různý rozměr. Já si během třinácti let objevování a popisování jejích podob a proměn vytvořila vlastní model. S oblibou ho přibližuji právě na studně či studánce. 

Když zahlédneme někde studnu, první, co vidíme, je, jakou má barvu, tvar, jestli je oprýskaná, či čerstvě natřená. Když potkáme druhého člověka, všímáme si, jak vypadá, co má na sobě, jaký drží postoj. Naše tělo neustále komunikuje k nám i o nás.

Když se zadíváme na vodní hladinu, jsou věci, které jsou očividné i ty které jen tušíme a jsou hluboko u dna ukryté. Podobně funguje i naše mysl. Jsou myšlenky, které jsou snadno zachytitelné a dostupné a i takové, které jsou tak hluboko, že se nám je jen stěží daří zachytit a leckdy o nich ani nevíme. 

Vždy mě zajímá pozorovat, co se stane, když začneme pumpovat. Někdy voda teče a jindy ne. Někdy je rezavá, jindy průzračná. Pumpuje i naše srdce. Projevuje se to ve vztazích. Jeho tep se proměňuje podle toho, co je zrovna v našich silách, i podle toho, jaké vztahy spolu máme. Někdy dáváme, jindy bereme, někdy se otevíráme, jindy stahujeme. 

A pak je tu to, co studnu obklopuje. Je to rozkvetlá zahrada, nebo vyprahlá poušť? Tady tvoří naše duše. Zde se odráží, co světu přinášíme. Tady nejčastěji objevujeme a hýčkáme své ikigai. Zde si klademe otázku, proč jsem tu a čím mohu přispět. 

Jak můžeme resilienci vyživit?

Život je proměnlivý i pomíjivý, jsou v něm krásné i bolestivé okamžiky. Doplňují se. Potřebují se. Patří k němu pohyb i ukotvení. Objevování místa, na kterém nám je dobře tady a teď a na kterém můžeme být sami sebou. 

Resilience nám v tom může být cennou oporou. Čtení a filosofování o ní zpravidla změnu nepřinese. Pomáhá ji si ji prožít a osahat, zabydlet se s ní a v ní. Naučit se ji poznávat a vyživovat přímo v sobě. Tak, jak to prospívá právě nám. 
Třináct let zkoumám, jak můžeme resilienci vyživovat, podporovat, posilovat. Vybírám vědecky podložené aktivity a učím, jak si v nich nalézt to své, jak si z nich tvořit vlastní výbavu, která nám umožní ohýbat se a nelámat. Ráda tím od dubna provedu i vás.

Napsala: Ivana Štefková

Obrázky kreslila: Eva Rybníčková