To, že jsem naivní, dokážu uvidět a pojmenovat teprve tehdy, když popojdu o krok dál. Ten nedostatek zkušeností, který musím prožít, je ale mnohdy dost bolavý. K tomu, abych mohla jít dál, potřebuji dostatek víry a jakéhosi morálního idealismu, protože jinak bych se otočila a utíkala pryč.

Uuuuuáááííí.

Sociální sítě jsou plné seberozvojových kurzů, workshopů, výcviků, videí, e-booků. Všude je nějaký OBSAH, který hraje na strunu toho, že ještě nemám dost zkušeností, nejsem dost dobrá, ale stačí věřit a projít si tím a můj život se od základu změní.

Změní.

Jak by ne. Nutno říct, že změna je přirozená součást života, přírodních jevů, prostě všeho, co vůbec může naše mysl zachytit.

Takže?

Seberozvoj, terapii, práci na sobě miluju, ale popravdě mě irituje celá ta maska, která se okolo vytváří.

A tak zkoumám, v čem to vězí.

Miluju ty přechody z naivity do povýšení, ve kterém dosáhnu mého “osvícení”. Když k tomu v různě dlouhých cyklech dochází, je to vždy téměř transcendentní. V tu chvíli si připadám, že všemu rozumím. Vše do sebe zapadá úplně dokonale.

Celý svět se promění z totálního chaosu do harmonického proudu.

A pak to přijde.

Vlastně nečekám na tu harmonii. Nečekám na to, že už to bude všechno lepší. Mým smyslem v tom, kdy svět vidím z nadhledu, z toho pocitu, kdy se ohlížím zpět ke své naivitě, je POKORA. Ve chvíli, kdy si připadám, že jsem zdolala K2, se skláním před celým procesem změny.

Není smyslem se za tou změnou hnát.

Smysl pro mě má žít to střídání naivity, osvícení a pokory, která přechází do lítosti.

Možná vám to připomene proměnu ženského cyklu a jeho jednotlivé fáze. Je to svým způsobem tak.

Cykly můžete pozorovat ve všem, aby bylo jasno.

Naivita, osvícení, pokora, lítost.

Jsem si vědoma toho, že minimálně dvě slova ze čtyř mohou mít pro většinu z vás dost zabarvenou konotaci.

Naivní být nechcete.

A lítostiví taky ne.

Chápu.

A.l.e. ….Lítost je stav, kdy se potřebujeme jít napít ke svému prameni. Tam sednout a plakat. Plakat a plakat tak dlouho, dokud nezemřeme. Dokud v nás nezemře něco, co dá prostor novému. Naivnímu. Nezkušenému. Něčemu, co touží jít nahoru. Ke světlu.

A když tam dojde a užije si chvíli slávy, uvědomí si, že nic neví.

Neví nic o životě. O jeho smyslu.

A tak se pokorně pokloní a užije si chvíli POKORY, která se promění v srdcervoucí pláč.

A tak dál. Pořád dokola.

Tohle jsou mé životní cykly, za které jsem nesmírně vděčná. Mé stavy, kterých si vážím. Každého z nich. Každý je důležitý. Žádný se nevyplatí přeskočit.

A tak se ptám.

Jak prezentovat služby, seberozvoj, terapii, aby bylo jasné, že rozhodně není smyslem změna. Že není smyslem se dostat do stavu osvícení, ve kterém už navždy člověk zůstane?

Pro mě je smyslem spočinutí a uvědomění si cyklu, ve kterém se právě nacházím. A ten plně prožít. Protože teprve potom můžu jít dál. Můžu jít vědomě a svobodně. Nemusím se za ničím hnát.

Pokud to máte podobně nebo úplně jinak, zajímá mě to.

A budu vděčná, když mi napíšete pár slov.

Napsala: Lucie Váchová